Grammatikk

Osobní zájmena
jeg jæi já
du dʉː ty
han hɑn on
hun hʉn ona
det deː/den den ono
vi viː my
dere ˈdeːre vy
de diː oni/ony
Při pohledu na tabulku vás určitě znejistila zájmena han, hun a det, den. Zájmena han a hun se používají, když hovoříme o osobách. Lars er norsk. Han bor i Oslo.Lars je Nor. Bydlí v Oslu. Anna kommer fra Tsjekkia. Hun er student.Anna pochází z Česka. Je studentka. Zájmena det a den se používají, když hovoříme o zvířatech, věcech, dějích atd. Det nahrazuje podstatná jména středního rodu, den podstatná jména mužského a ženského rodu. Jeg leser ei bok. Den er interessant.Čtu knihu. Je zajímavá.

Ještě před půlstoletím bylo přirozené v rozhovoru s neznámými nebo staršími lidmi používat zdvořilostní oslovení De (psané s velkým počátečním písmenem). Hvordan har De det, herr Hansen? - Jak se máte, pane Hansene? V moderní norštině jde však o okrajový fenomén. Dokonce i v úřední komunikaci se ve velké míře dává přednost zájmenu du. Jde o vyústění změny, která započala v 70. letech minulého století. V běžném jazyce se proto zdvořilému De raději vyhýbáme.

Rod Norská podstatná jména mají stejně jako v češtině tři rody: mužský, ženský a střední. Norský rod se však v mnoha případech neshoduje s českým. Rody sehrávají důležitou roli při skloňování přídavných jmen. Na rodu závisí rovněž tvar určitého a neurčitého členu. Z tohoto důvodu je důležité naučit se nejen samotné podstatné jméno, ale i jeho gramatický rod.
Neurčitý člen - en, ei, et Neurčitý člen se klade před podstatné jméno v jednotném čísle. Jeho tvar se liší podle rodu: EN eːn pro podstatná jména mužského rodu en gutt; en student EI æi pro podstatná jména ženského rodu ei bok ET et pro podstatná jména středního rodu et universitet Nebuďte zaskočení, pokud podstatné jméno ženského rodu uvidíte nebo uslyšíte i s neurčitým členem en. Je to způsobené tím, že ženský rod v norštině neexistuje samostatně - vždy vystupuje spolu s rodem mužským. To znamená, že i například takové femininní slovo jako matka může být v norštině mužského rodu - ei/en mor. Ale všeobecně platí, že tvar en volíme ve formálním projevu, zatímco ei používáme spíš v hovorové řeči. Silný je i regionální faktor. Použití Neurčitý člen se používá v situacích, kdy uvádíme novou, blíže nespecifikovanou informaci. Příjemce tedy neví, jakou konkrétní věc si má pod daným podstatným jménem představit. På universitetet treffer hun en gutt.Na univerzitě potká chlapce. nevíme kterého Han leser ei bok.Čte knihu. nevíme kterou V některých případech však musíme neurčitý člen vynechat: a)při přiřazování povolání a národností Han er student.Je student. Han er nordmann.Je Nor. b)v některých (předložkových) frázích gå på norskkurschodit na kurz norštiny
Přítomný čas Většina norských sloves končí na -e: hete, reise, treffe atd. Tento tvar slovesa nazýváme infinitiv. Ve větě ho rozpoznáte i podle toho, že před ním stojí tzv. infinitivní částice å. Hyggelig å hilse på deg.Rád tě poznávám. Přítomný čas je jednoduchý čas, který tvoříme přidáním koncovky -r k infinitivu slovesa, např. heter, reiser, treffer. Na rozdíl od češtiny je tvar přítomného času stejný pro všechny osoby i obě čísla.
osoby přítomný čas překlad
jeg snakker mluvím
du snakker mluvíš
han snakker
hun snakker mluví
det/den snakker
vi snakker mluvíme
dere snakker mluvíte
de snakker mluví
Několik sloves má nepravidelný tvar přítomného času. V tabulce uvádíme některá z nich. Tvary těchto sloves budou vždy uvedeny ve slovníčku na konci lekce.
infinitiv přítomný čas překlad
gjøre gjør jøːr dělat
si sier ˈsiːər hovořit
spørre spør spøːr ptát se
være er æːr být
Použití Vyjadřujeme jím především: a)přítomnost Jeg er her. Jeg leser nå.Jsem tu. Teď čtu. b)všeobecné skutečnosti a opakující se činnosti Anna går på norskkurs hver dag.Anna chodí na kurz norštiny každý den.
Slovosled Norština má slovosled relativně pevně daný. Oznamovací věta V hlavní oznamovací větě je sloveso za normálních okolností vždy na druhém místě. Jde o jedno z nejdůležitějších pravidel norského slovosledu. Jeg kommer fra Norge.Pocházím z Norska. Han heter Ola.Jmenuje se Ola. Vi reiser til Bergen.Cestujeme do Bergenu. Větu začíname zpravidla podmětem (např. jeg, du, Lars), není to však podmínkou. Často je první větná pozice obsazena například příslovečným určením (např. der, på universitetet, nå). Der lærer jeg mye.Tam se hodně naučím. På universitetet treffer hun en gutt.Na univerzitě potká chlapce. Všimněte si, že sloveso zůstává ve všech případech na druhém místě a ostatní větné členy se skládají okolo něho. Týká se to především podmětu: pokud nestojí na začátku věty, řadíme ho hned za sloveso. Nå bor han i Norge.Teď bydlí v Norsku. Tázací věta Pravidlo o postavení slovesa na druhém místě uplatníme i při tvorbě otázky s tázacím zájmenem.
hva vɑ co
hvem vem kdo
hvor vur kde, kam
hvordan ˈvuɖɑn jak
Všimněte si, že v souhláskové skupině hv- se h nevyslovuje. Hva heter du?Jak se jmenuješ? Hvem er det?Kdo je to? Hvor studerer du?Kde studuješ? Hvordan har du det?Jak se máš? Pozor na umístění předložek! Ve větách s tázacím výrazem je klademe až nakonec: Hvor kommer du fra?Odkud pocházíš?